
Příběh Růženky, Dusíčka, Boženky a Žofinky.
Když se dnes ohlédnu zpátky, někdy se mi ani nechce věřit, kolik se toho za všechny ty roky stalo. Všechno to začalo v roce 2008 jedním malým pražským krysaříkem, který mi při návštěvě načůral do boty. Tehdy jsem byla naprosto přesvědčená, že právě tohle plemeno nikdy nechci. A jak už to v životě bývá, osud měl trochu jiný názor.
Přišla Růženka.
Malá žlutá holčička, která mi obrátila život vzhůru nohama a otevřela dveře do světa, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Po ní přišel Dusíček. Černá s pálením, chytrá, svérázná a nezapomenutelná. A potom Boženka. Naše malá žlutá velitelka, která dokázala převzít velení nad celou smečkou, přestože byla ze všech nejmenší.
Tři holky.
Tři naprosto odlišné povahy.
A jeden společný život.
Prožily jsme spolu Prahu, stěhování do Třince, dovolené, Vánoce, návštěvy, zahradní dobrodružství i obyčejné dny, na které dnes vzpomínám možná ještě raději než na všechny velké události. Protože právě ty obyčejné dny byly nakonec tím nejkrásnějším. Ráno, kdy mě vítaly, jako bych se vrátila po měsíci. Večery, kdy jsme všechny ležely pohromadě. Jejich malé hádky, velké názory a naprosté přesvědčení, že svět se musí řídit podle nich.
A potom přišlo loučení.
Nejdřív odešel Dusíček. Potom Růženka. A nakonec Boženka.
Najednou bylo doma ticho.
Takové to zvláštní ticho, které člověk slyší úplně všude. Nikdo nepřiběhl ke dveřím. Nikdo se nedožadoval pozornosti. Nikdo se netvářil, že už několik dní nedostal najíst, přestože právě dojedl. Myslela jsem si, že po tolika letech konečně nastal čas na život bez psa. Že budeme cestovat, užívat si volnost a nebudeme muset nic plánovat podle čtyř malých tlapek.
Vydrželi jsme to asi měsíc.
Protože jsem pochopila jednu důležitou věc. Dům bez psa může být krásný. Ale pro nás už to nikdy nebyl domov.
A tak přišla Žofinka.
Malá červená chlupatá holčička, která vůbec netušila, do jak velkých tlapek vstupuje.
A vlastně ani nemusela.
Nikdy neměla nahradit Růženku, Dusíčka nebo Boženku.
To ani nejde.
Každá z nich měla v mém životě svoje místo a to jí zůstane navždy. Žofinka si jednoduše vytvořila místo vlastní. A udělala to způsobem sobě vlastním. Nejdřív nám rozebrala kobercové lišty, ukradla několik ponožek, zničila všechno, co považovala za zbytečné, a potom se rozhodla, že z ní bude výstavní šampionka. Tedy přesněji řečeno, rozhodla jsem se to já. Ona se zpočátku rozhodla hlavně čmuchat. Ale nakonec jsme se nějak domluvily. A tak jsme spolu začaly psát úplně nový příběh. Příběh malé červené Žofie, která miluje velké psy, cestování, babičku, naši postel a samozřejmě sama sebe.
A která nám každý den dokazuje, že dva kilogramy psa dokážou zaměstnat celou domácnost. Někdy se na ni dívám, jak spokojeně spí, a vzpomenu si na všechny tři holky, které tu byly před ní. Na Růženku, která mě naučila milovat plemeno, o kterém jsem kdysi tvrdila, že ho nikdy nechci. Na Dusíčka, se kterým nebyla nouze o dobrodružství. Na Boženku, která měla malinké tělíčko, ale sebevědomí královny.
A potom se podívám na Žofinku.
„Mamko, proč na mě tak koukáš?“
„Jen si říkám, jaké mám štěstí, že tě mám.“
„To máš, mamko.“
„Ty jsi ale skromná.“
„Já vím. A teď bych si dala něco dobrého.“
A v tu chvíli je mi jasné, že všechno je přesně tak, jak má být. Tahle kniha je příběhem čtyř malých holek, které mi za osmnáct let daly víc, než jsem si kdy dokázala představit. Naučily mě trpělivosti, radosti z maličkostí, smát se i ve chvílích, kdy bych nejraději brečela, a také tomu, že láska se opravdu neměří velikostí. A přestože tři z nich už tu se mnou nejsou, jejich příběhy nikdy nezmizí. Zůstávají ve vzpomínkách, na fotografiích, v každém koutě našeho domu a teď i na stránkách této knihy.
A Žofinka?
Ta má celý život teprve před sebou. Čekají nás další výlety, výstavy, nová přátelství a určitě také spousta průšvihů, o kterých zatím nemáme ani tušení. Budeme je postupně zapisovat, fotografovat a schovávat, abychom na nic nezapomněli. Protože jednou z nich možná vznikne další kniha.
Ale to už bude jiný příběh.
„Žofinko, víš, že jsem o vás napsala knížku?“
„O nás?“
„O Růžence, Dusíčkovi, Božence a o tobě.“
„A jsem tam taky krásná?“
„Samozřejmě.“
„A píšeš tam, že jsem šampionka?“
„Ano.“
„A že jsem hodná?“
„No… to tam taky někde bude.“
„A kdy napíšeme další?“
„Až zase něco zažijeme.“
Žofinka se na mě podívala tím svým nevinným pohledem.
„Tak to můžeme začít hned zítra, mamko.“
A já jsem věděla, že má pravdu.
Protože některé příběhy prostě nekončí. Jen se v nich obrátí poslední stránka, aby mohl začít další díl. A jestli jsem se za těch osmnáct let něco naučila, pak především to, že nikdy nemám říkat, že už dalšího pražského krysaříka nechci.
Ono by mi to stejně nikdo nevěřil.